Na ustavující Mezinárodní konferenci Červeného kříže byly stanoveny rezoluce, které mimo jiné vyzývaly k  dodržování zásad neutrality a nedotknutelnosti raněných a ošetřujícího personálu. Časem se ale ukázalo, že tato forma není dostačující. Proto proběhla v Ženevě ve dnech 9. – 12. a 16. – 18. srpna 1864 diplomatická mezinárodní konference, na které byl sestaven první text Ženevské úmluvy, která se stala také základem dnešního humanitárního práva. Tuto první „Ženevskou úmluvu o zlepšení osudu raněných v polních armádách“ podepsalo 22. srpna 1864 sedmnáct zemí: Švýcarsko, Francie, Velká Británie, USA, Španělsko, Portugalsko, Itálie, Belgie, Nizozemí, Dánsko, Švédsko, Norsko, Prusko, Bádensko, Hessensko, Virtembersko a Sasko.

Do roku 1900 ratifikovalo Ženevskou úmluvu více jak padesát států. První Ženevská úmluva byla později doplněna o další články a jednotlivé části byly revidovány. K přijetí nových článků a revizi úmluv došlo například v roce 1899, 1906 a 1929.  Po 2. svět. válce, v níž 50% obětí tvořily civilní osoby a která byla provázena mimořádnými zločiny Německa a Japonska, byly na Diplomatické konferenci v Ženevě nově formulovány čtyři Ženevské úmluvy o ochraně obětí ozbrojených konfliktů (z 12. 8. 1949, kdy je podepsala také ČSR) ve znění dodnes platném.